V letošním roce se autor rozsáhlého díla Kroniky kladrubské (tři díly) dožívá významného životního jubilea. Narodil se 2. ledna 1944. Sepsal unikátní historii hřebčína, obce a dějin s nimi souvisejících. Jedná se o vynikající dílo, které bude mít velký přínos i pro budoucnost neslavnějšího českého i evropského hřebčína.  

Hájkové

V českých dějinách bylo několik významných nositelů jména Hájek, kteří možná přispěli k inspiraci Jiřího Hájka z Kladrub k vytvoření kroniky. Ze školních let známe Václava Hájka z Libočan (zemř. 1553) a jeho známou, čtivou a dlouhodobě velmi čtenou Kroniku českou, která vznikla v první polovině 16. století. Příznivci historického vojenství určitě znají Jana Hájka z Hodětína. O něco mladší než Václav Hájek z Libočan byl Tadeáš Hájek z Hájku (1552 – 1600), který kromě toho, že byl vynikajícím přírodovědcem, astronomem, matematikem a geodetem, tak byl také osobním lékařem císaře Rudolfa II. A tím bychom se mohli krásně přesunout přes zakladatele hřebčína do Kladrub.

Pocta lidem a koním

Jiří Hájek vytvořil dílo, které o kladrubském hřebčíně ještě nikdy nikdo nesepsal a nepojal tento úkol tak komplexně. Všímal si nejen stránky hipologické, ale i stránky lidské a historické. Rodokmeny koní máme vzorně rozepsány, ale málokde najdeme informace, kdo se vlastně o tyto úžasné koně staral. Kdo držel tu kontinuální štafetu a předával ji dál v časech hřebčínu příznivých i nebezpečných. J. Hájek věnoval svoji kroniku  lidem, kteří se zasloužili především v těžkých dobách o zachování plemene kladrubských koní a o hřebčín samotný.

Výročí

Jiří Hájek byl kromě výše uvedených inspirátorů vybídnut k sepsání kratší historie kladrubského hřebčína v sedmdesátých letech, když se blížilo 400leté výročí založení hřebčína. Jenže z vydání příručky sešlo.

I tak ale Jiří Hájek pokračoval v psaní. Psal si to tak trošku i pro sebe, protože historie jako obor ho nesmírně zajímala, nejvíce ho těšilo sbírat informace o vojenství všeobecně, o historii našich vojáků a o jejich službě pro císaře. A s tím stejně souvisela i historie našeho hřebčína, protože jakmile někde v monarchii probíhal nějaký větší vojenský konflikt, buď se museli kladrubští koně evakuovat do bezpečnějších míst nebo zase naopak z jiných míst byli koně posíláni do Kladrub.

Úctyhodné dílo

Jiří Hájek napsal kroniku do 4 svazků po 400 stranách rukopisu! A nejen to, on ji ještě 3x ručně opsal! Obsahově je tak zajímavá, že si ji rádi přečtou nejenom příznivci starokladrubských koní, ale i ti, kteří mají vztah k české a evropské historii a mají naši zemi opravdu rádi – celé psaní je velmi vlastenecky laděno a pravé Čechy pohladí po duši, jak ti naši předkové bývali stateční a jak jim šlo o blaho koní, národa a země.

Dětství a mladá léta v Kladrubech

Jiří Hájek bydlel v Kladrubech n. L. vedle Císařského hostince (později se tam promítalo, tak se mu říkalo také kino). Tento sousední dům je již několik desetiletí zbouraný, ale bývala tam kdysi četnická stanice a později pošta.

Tatínek pracoval na poště jako vážený pan poštmistr, maminka byla v domácnosti, ale chodila často na sezónní práce do hřebčína. Oba měli velký vliv na Jiřího zájmy. Tatínek, kromě toho, že byl velkým příznivcem Sokola, mu nenápadným způsobem předkládal knihy dobrodužné a cestopisné a když to šlo, rádi všichni cestovali.

Od první do páté třídy navštěvoval J. Hájek školu v Kladrubech, od šesté již v Řečanech nad Labem. Po ukončení základní školní docházky se hlásil na knihovnickou školu. Ta byla tehdy  jediná v republice. A ač ho podporoval ředitel řečanské školy pan Plíšek, bohužel nebyl přijat. V roce 1958 nebyl velký výběr škol, vyučil se lakýrníkem a malířem písma (a v kronikách je znát vypsaná školená ruka). Nakonec byl J. Hájek možná i docela rád, že se nemusel zabývat recenzí knih a doporučovat ty, které by mu určitě byly proti srsti a měl více času na ty, které ho opravdu zajímaly.

Vyučil se tedy pro Komunální služby v Přelouči, kde také 13 let pracoval. A v roce 1971, kdy se slučovala JZD a SS a to samé se dělo v Kladrubech, nastoupil do SPP. Tehdy se Kladruby v podstatě rozkládaly od Týnce nad Labem po Přelouč.

Pro Státní plemenářský podnik Kladruby pracoval rovněž 13 let. Měl na starosti práci v údržbě, ale pro škodlivý účinek výparů z barev přešel do skladů. Na konci roku 1984 odešel za manželkou Zuzanou do Tloskova u Neveklova. Paní Hájková v Tloskově pracovala od počátku existence tamního diagnostického ústavu. Také zde se věnoval hlavně údržbě a samozřejmě ve volných chvílích doplňování informací do dalších přepisovaných kronik. Zde pan Hájek pracoval až do odchodu do důchodu. Dodnes zůstal se svojí paní věrný tomuto místu hlavně pro krásu okolních lesů a přírody.

Jiné pohledy na historii

Při studiu a soupisu informací přišel Jiří Hájek na mnoho údajů, které jsou jinak vysvětlovány v učebnicích dějepisu či v oficiálních publikacích o hřebčíně, a jinak je mohl nahlédnout on či další odborníci, kteří se studiem historických pramenů podrobněji zaobírali.

O kladrubském hřebčíně se mnohdy hovořilo tak, že po evakuaci koní a vyhoření hřebčína v roce 1757 byl zrušen a obnoven až v roce 1770. Ale hřebčín byl jen odsunutý! Vyhořely naštěstí pouze Kladruby, ale v Selmicích, nedílné součásti hřebčína, zůstali v menším množství koně a dokonce se tam rodila hříbata. Hřebčín byl například na 15 let odsunut za třicetileté války a nikde se nepsalo, že byl zrušen.

Je tam zmiňován i vévoda Albrecht z Valdštejna, vynikající vojevůdce, úspěšný hospodář a výborný chovatel koní. Co stihl za 12 let intenzivního podnikání, nestihl žádný jiný Čech. Jeho Smrkovická obora připadla po roce 1634 ke Kladrubům. Prof. Bílek hodnotil přístup, chovatelskou a genetickou práci A. z Valdštejna velmi vysoko, dokonce sděloval, že v této oblasti předběhl dobu o 200 let!

O lidech

Jiří Hájek měl při pořizování kroniky jeden velký cíl. Jak již bylo v úvodu řečeno, o původech koní bylo mnoho napsáno. Pánové Motloch, Bílek, Lerche vytvořili vynikající odborné publikace, které jsou stále důležitými prameny pro vědecké práce a pojednání o koních starokladrubských.

Autor kroniky Jiří Hájek si vytkl za cíl psát o lidech v hřebčíně, o životě obce, která je díky zcela ojedinělému chovu koní známá mezi odborníky po celém světě a o době, v níž byli tito koně chováni. Málokteré plemeno koní prožívalo tak intenzivní spojení své existence s poměry ve státu, málokteré chovatelské místo bylo navštěvováno tak vysokými panovnickými osobnostmi, významnými vojevůdci či vysokými státními úředníky.

A v neposlední řadě je třeba na díle Jiřího Hájka obdivovat jeho vysoce vlastenecký a pozitivní přístup k hřebčínu a k životu.

Tak jako většina buditelů a osvícenců během svého života ze svých postojů a obrozeneckých spisů nic neměla, tak ani Jiří Hájek za svou mnohaletou historickou práci od nikoho nic neobdržel a vytvářel ho skutečně na oltář vlasti.

Je tedy načase, aby se jeho dílo psané o lidech a o hřebčíně, dostalo mezi lidi, a aby se dožil té milé satisfakce, že budou on i jeho kronika upřímně obdivováni a oslavováni.

Nechť je Kronika kladrubská lidem také tak vzácná a mnoho čtená jako kdysi Kronika česká.

LG

 

Milý pane Hájku, k Vašim narozeninám Vám přeji vše nejlepší, hodně zdraví, spokojenosti, energie a optimismu a velice Vám děkuji za Vaše úžasné dílo za všechny vděčné čtenáře J.