V letošním roce můžeme oslavovat dvě významná výročí spojená s narozením a úmrtím římsko-německého císaře a českého a uherského krále Rudolfa II. – a to 460 let uplynulých od jeho narození a 400 let od jeho skonu. Kladrubský hřebčín založil před 433 roky. Názory na jeho vládu se různí a většinou je jeho politická obratnost nedoceněná. Z hipologického a kulturního hlediska ho můžeme považovat za zcela výjimečného vladaře, podporovatele a mecenáše umění, věd i koní.

Rudolf II. a Španělsko

Původ Rudolfa  II. předurčoval k panovnickému poslání. Jeho pradědečkem byl mocný Habsburk císař a král Karel V., který vládl Španělsku. Karlův bratr Ferdinand I. se v roce 1526 stal českým králem a posléze římsko-německým císařem, což se podařilo přenášet dál, takže otec Rudolfa Maxmilián II. byl nositelem stejného titulu a po něm i samotný Rudolf II.

Rudolf II. (18. 7. 1552 – 20. 1. 1612) byl od roku 1583 do roku 1581 vychováván společně se svým mladším bratrem Arnoštem na španělském dvoře u jejich strýce Filipa II. Zde se mu kromě vzdělání, náboženské orientace a vladařských pokynů, dostalo bohaté zkušenosti v oblasti panovnického ceremoniálu. Zvyklosti na španělském dvoře byly zákonem, ať se jednalo o způsoby vládnutí, přijímání členů rodiny, oficiálních hostů z řad velvyslanců, armády či církve. Při většině těchto oficiálních povinností hráli velmi významnou roli koně.

První španělští koně se do Čech dostávali již za vlády císaře Ferdinanda I., více koní přišlo po návratu Rudolfova otce Maxmiliána II. ze Španělska do Vídně v roce 1552. Když v roce 1560 císař Ferdinand I.jednak odkoupil a jednak posléze dostal darem pardubické panství s kladrubskou oboru od Jaroslava z Pernštejna, začali se dostávat španělští koně do Kladrub.

Kronika kladrubská

Více si o císaři Rudolfu II. můžeme ocitovat z Kroniky kladrubské Jiřího Hájka:

„Tak vznikla brzy potřeba dát oboře v Kladrubech pevnější řád, odborné vedení a definitivní uspořádání, aby mohla plnit úkoly chovu nejušlechtilejší rasy koní pro potřeby císařsko-královského dvora. Proto císař a král Rudolf II. v dubnu roku 1579 (někde je uváděno 24. 4. , jinde 27. 4) vydal listinu, v níž jmenoval prvního ředitele (Gestütsmeistra) a oficiálně tedy založil zdejší  oboru pro chov koní.

Prvním ředitelem se stal Rudolf z Breitenbachu a byl jím až do roku 1601 [85* DMB, Matoušek, David]. Z této rodiny sloužilo v té době více příslušníků u panovnického dvora.

V době nedlouho po založení hřebčína v roce 1595 muselo být do Kladrub před tureckou hrozbou evakuováno přes 400 císařských koní z hřebčína v Mönchhofu vedle Halbthurnu (z oblasti mezi Bratislavou a Vídní). V době třicetileté války Mönchhof tuto službu Kladrubům oplatil a tak v letech 1638 – 1652 byli koně z Kladrub ustájeni u Halbthurunu, kde byl později za císaře Karla VI. vybudován významný císařský hřebčín.

Císař a král Rudolf II.

Avšak osobou, která se o zlepšení chovu koní v Čechách postarala nejvíce a o náš hřebčín  měla největší zásluhy, byl sám císař a král Rudolf II. Byl osobností pozoruhodnou, o které již bylo hodně napsáno, většinou však s malým pochopením jeho povahy.

Oplýval všestranným nadáním, zvláště smyslem pro umění a vše krásné. Rovněž jazykově byl vysoce vzdělán. Byl jedním z největších podporovatelů umění a umělců všech dob, rovněž tak skutečně vynikajícím znalcem starého i nového umění [109* RK, JPR]. Podporoval také vědce, jimž poskytoval pomoc a prostředky k jejich práci a výzkumům.

Rudolf byl povaha plachá a uzavřená, přitom velice citlivá. Snad by býval nejraději žil převážně jen se svými zálibami, obklopen umělci a vědci z celé Evropy. Doba, v níž vládl, mu však příliš klidu neposkytla. Nešťastný císař byl postupně doslova uštván věčnými intrikami, požadavky a vzpourami, zvláště ze strany evangelíků.

Útěcha v umění a u koní

Není tedy divu, že hledal stále větší útěchu a klid mezi svými vzácnými sbírkami, které nashromáždil na Pražském hradě. Ten si zamiloval a jako panovník zde od roku 1583 nepřetržitě sídlil.

Rovněž tak byl velkým znalcem koní všech ušlechtilých plemen. Ze starých záznamů víme, že Rudolf používal při svých cestách jako jízdního koně bělouše španělské krve. Je také známo, že v mladších letech se velmi rád a často bavil jízdou na koni.

Císař znal všechny své koně podle jména a velmi dbal na jejich řádné ošetřování. Celé hodiny prý trávil ve stájích na Hradě uprostřed svých oblíbených koní a i cizí vyslanci museli často čekat na audienci po velice dlouhou dobu, než se císař s koňmi pobavil. Zdá se, že to byla vhodná záminka k tomu, aby císař nemusel ihned přijmout diplomata, s nímž chtěl z různých politických i osobních důvodů rozhovor odložit na dobu pozdější. Je známo, že císař sám své nejoblíbenější koně krmil a hřebelcoval. Zvláště v pozdějších letech svého života, kdy byl často lidmi zklamán, počal se před nimi stále více uzavírat a nedůvěřoval jim. Mnohdy celé dny trávil ve svých konírnách, zamilované své koně hladíc, cukru a jiných pochoutek jim podávaje. Zde bylo též možné nejsnáze s ním mluvit, čehož používali dvořané i cizí diplomaté, když se dlouho nemohli dočkat slyšení.Čekávali zde na něho často prý potají, přestrojeni v šat štolbů a ošetřovatelů koní, neboť jinak by císař, spatřiv zde cizí osoby, ihned odešel.

Intriky

Rudolf ovšem nebyl zdaleka tak uzavřený podivín, jak se o něm někdy tvrdí. Různé dobové zprávy o jeho výstřelcích a nezájmu o věci vládní, šířené namnoze i kruhy diplomatickými, je nutno posuzovat velice opatrně. Byly často rozšiřovány úmyslně, z důvodů tendenčních, politických i osobních. Neboť cizí diplomaté, nechtějíce většinou přiznat svůj neúspěch při poslání, jímž byli pověřeni, sváděli to pohodlně na císařovo podivínství.

Vždyť císařovy záliby byly všeobecně známé a tak nebyl problém je poněkud nadměrně zdůraznit. Rovněž tak se chovali i císařovi příbuzní, zvláště velice ctižádostivý Matyáš.

Diplomacie

Císař byl velice bystrý a měl ve skutečnosti velmi dobrý rozhled o vnitřní i zahraniční situaci a počínal si v obou oblastech velmi obratně. Například při udělování zemských úřadů dbal, aby byla silněji zastoupena slabší strana katolická, než silnější strana evangelická, čímž zabraňoval drtivé převaze nespolehlivých evangelíků.

Na počátku války s Turky dokázal císař rozvinout rozsáhlou a do té doby zcela nevídanou diplomatickou akci, mimořádně úspěšnou a získat proti Turkům tolik rozmanitých spojenců jako nikdo předtím. Tak v letech 1594- 1595 povstala jeho přičiněním velká protiturecká koalice, která zastavila jejich další postup. Centrem všech pro nás a celou Evropu vysoce důležitých jednání, byla Praha, sídlo císařovo.

V lednu 1594 sem přijel dojednat spojenectví zástupce Záporožských kozáků, proslulých válečníků, kteří nabídli císaři pomoc proti svému odvěkému nepříteli. V srpnu 1594 bylo uzavřeno spojenectví s moldavským vévodou Aronem a v listopadu téhož roku vstoupil do této koalice vynikající voják, valašský vévoda Michal Chrabrý. V lednu 1595 se připojil i sedmihradský vévoda Sigmund Báthory.

16. srpna 1595 přijelo do Prahy sjednat spojenectví proti společnému nepříteli slavné poselstvo cara z Moskvy. Jeho uvítání bylo úměrné důležitosti, jež byla tomuto spojenci přikládána. Nejvyšší čeští páni, zemští úředníci, vyjeli mu naproti s průvodem 500 jezdců, poslové byli posazeni do vzácného kočáru o šesti výborných koních a obklopeni dalšími 250 jezdci vjeli ve slavném průvodu do Prahy…

Poslední Rudolfova léta

Kladruby zřejmě Rudolf navštívil na podzim roku 1585, kdy odjel z Prahy kvůli rozmáhajícímu se moru a zdržoval se od září do listopadu na některých komorních panstvích [111* TDP].

Měl také velkou péči o koně nejen v oboře kladrubské, ale i na celém panství pardubickém. Je zachována listina jím podepsaná a adresovaná hejtmanovi na Pardubicích z roku 1589, v níž se stvrzuje smlouva o trh koňský mezi Pardubicemi a Bohdančí. Dále se v ní nařizuje, aby sedláci z panství hříbata jinam neprodávali [112* PHP].

Jezdecký portrét Rudolfa II., který ho představuje jako vítěze nad Turky, se dochoval v Sadelerově rytině podle obrazu Adriana de Vriese [113* CDO].

Tento slavný umělec, malíř a hlavně sochař pracoval v Praze pro císaře v letech 1601 – 1612. Tehdy vytvořil i překrásný doklad manýristické renesance, bronzovou sochu císaře na koni, která se od konce třicetileté války nachází ve Stockholmu [114* EČVU].

Dle starých záznamů se v době Rudolfa II. v kladrubských lesích chovala také vysoká a černá zvěř [115* PHP]. Z toho je patrné, že zde byla vedle obory koňské též obora pro zvěř lovnou, která tu již  za vlády Pernštejnů bývala.

Kronikář o tom zaznamenal: Posléze, když počala jeho mysl stále více  se zachmuřovat a choroby tělesné přibývalo, jedinou jeho radostí bylo, že dal si před okna svých komnat na Hradě předvádět krásné koňstvo hlavně z ořů andaluských, darů to španělského krále.

Císař a král Rudolf II. dotrpěl dne 20. ledna 1612. Byl pohřben u sv. Víta na Hradě pražském, který tolik miloval [110* Wenig, Lacina, Kořán, Chudoba, Čechy, S 1883, JPR, TDP, SNMR].“

Rudolfův pohár

O Rudolfovi II. by se dalo hovořit ještě v mnoha dalších souvislostech. Velké vzpomínkové akce, výstavy a přednášky se uskutečnily v roce 1997. V letošním roce –  roce jeho dvou významných jubileí – je zatím akcí k jeho uctění poměrně málo. Historikové se příliš nevyjadřují a dokonce i novináři mají po 400 letech obavu, jak Rudolfa II. charakterizovat, když si zvolí například titulek „Panovník, který si nevedl špatně“.

O co jednodušší řešení jeho hodnocení máme v oblasti hipologické. Založení kladrubského hřebčína a udržení jeho chovu do dnešních dnů (při všech politických a hospodářských zvratech) je unikátem, který bychom měli opatrovat s nejvyšší mírou pozornosti a podpory. Jeho záliba v raritách, umění i ceremoniálu nám pomohla k vytvoření nejdůležitějšího českého i originálního světového plemene.

Od roku 2004 (od 425. výročí založení) si hřebčín a příznivci spřežení připomínají slavného zakladatele pořádáním mezinárodních závodů spřežení, které nesou název „Rudolfův pohár“.

LG, Jezdectví 03/2012