Nádherné chvíle radosti a štěstí, které prožívají vítězové a umístění ve Velké pardubické, jsou úžasné pocity.  Přicházejí gratulace, květiny, poháry, medaile. V okamžik vítězství obdarovaný určitě nepřemýšlí, jestli jeho čestná cena je tuctovým výrobkem či uměleckým dílem, radoval by se stejně i kdyby byla jen čokoládová.

Když se však přeženou týdny, měsíce či roky, hloubají občas v majitelích medailí otázky, jakou cenu má ten jejich slavný kov, z jakého je materiálu a  kdo ho vlastně vytvořil.

Těm, kteří vítězili ve Velké pardubické od roku 1962 do počátku devadesátých let, můžeme alespoň něco prozradit o autorovi jejich vzácných medailí.

Motiv pro banku

Akademický sochař a medailér Antonín Kulda vtiskl více než třiceti medailím s koňským motivem svůj pevný a čitelný rukopis. Portréty koní na medailích jsou elegantní, většinou vyjadřují dynamiku pohybu koně nebo koně s jezdcem. Zachytil cválající nebo skákající koně, koně bojující o prvenství, koně ve skupince či jednotlivé.

Jedna z jeho koníčkářských medailí se natolik líbila, že zaujala návrháře na pamětní medaili jedné naší přední banky, která ji použila ke svým reprezentačním účelům. Mistr A. Kulda k tomu dodává: „ Letěl jsem letadlem a při čtení  v reklamním časopise jsem objevil reklamu Živnobanky s „mým koněm“. Po návratu z dovolené jsem jim psal, že je to od nich hezké, ale jaksi se mne mohli zeptat na svolení“. Spíše bychom měli dodat na autorská práva. Zatím se banka neozývá. I toto je bohužel součást života umělců.

Rodák z Podkrkonoší

Ale vraťme se alespoň stručně k práci, dílu a životu Antonína Kuldy. Akad. sochař A. Kulda pochází ze Rtyně v Podkrkonoší. Dětství prožil v Červeném Kostelci, v místě, kam chodívávala babička Boženy Němcové na procesí k Devíti křížům. Jeho otec sloužil tři roky u dragounů a tak se jeho prostřednictvím malý Antonín poprvé seznamoval s koňmi. Stejně tak ovšem obdivoval koně sousedů sedláků, kteří v létě jezdili s žebřiňáky a v zimě zapřahali do saní. Když to bylo možné, rád si na koně sedl, někdy jen tak bez sedla, někdy s polštářem, někdy se sedlem.

Těžká válečná léta

V roce 1940 odešel A. Kulda studovat do Zlína na Školu umění, neboť vysoké školy byly zavřené. Zde měl na něho největší vliv Prof. Vincenc Makovský. Studium nebylo jednoduché, neboť kromě odpolední školy bylo nutno si dopoledne vydělávat na živobytí a tak A. Kulda chodil pracovat do továrny k Baťovi. V roce 1942 však přišel rozkaz a Antonín Kulda musel „do Reichu“ na práci. Tři roky potom s různými komplikacemi strávil ve Wroclavi v továrně na galvanické pokovování.  Po přežití války a všech nesnází s tím souvisejících se snažil znovu pokračovat ve svém uměleckém vzdělávání. To se mu podařilo a již v roce 1945 byl přijat na Akademii výtvarných umění. Zde byl jeho  největším učitelem Otakar Španiel, s nímž se specializoval na portrét a medailérství. Když na počátku padesátých let A. Kulda dostudoval, ocitl se bez práce. Začal tedy spolupracovat s akad. sochařem Ladislavem Kofránkem. V jeho bývalém ateliéru pracoval A. Kulda dlouhá léta..

Mistrova stopa

Díla akademického sochaře Antonína Kuldy najdete v Národní galerii na Zbraslavi, v Rudolfinu a na mnoha místech nejen v Praze ale i v České republice.  Vytvořil Rusalku pro památník A. Dvořáka ve Vysoké u Příbrami, Anežku Českou pro kapli hispicu v Červeném Kostelci, sluneční hodiny pro Holešov či bustu A. Dvořáka pro Zlonice. Busty slavných osobností jsou vedle soch a dvou set medailí další významnou částí umělcovy tvorby – můžete obdivovat portét T.G. Masaryka, B. Smetany, Prof Heyrovského, Rafaela Kubelíka, dirigenta Václava Neumana ad.

Nyní se v ateliéru Antonína Kuldy stkví nádherné sousoší Zdislavy z Lemberka. Mistr dokončil úžasné oduševnělé dílo a chystá se ještě k dalšímu zachycení krásy – tentokrát opět koňské. Nechme se překvapit.

LG., 1998