Rozhovor pro časopis Světem koní
Autorka Dr. Anna Reinbergerová
Jak vznikla tvá láska ke koním? Jseš z tzv. „koňské rodiny“ nebo patříš mezi ty, kteří se ke koním dostali jinou cestou?
Já to mám tak napůl. V dřívější době můj dědeček a strýc chovali koně. Navíc na mne měla vliv pověst o Šemíkovi a Horymírovi.
Pocházím z Podbrdska Z matčiny strany jsme tam velmi hluboce zakořeněni (dle genealogických linií už od 16. století). Dědeček Stanislav Cafourek z Hostomic pocházel ze statku, kde byli chováni vždy tři až čtyři koně, s nimiž se pracovalo na poli. Sama vím, jak měl koně rád a ještě mne v tom utvrdily staré fotografie, kde objímá hlavy svých koní a z toho zobrazení je cítit silné pouto a velkou lásku ke koním. Navíc dědeček v Praze jezdíval na koních v Sokole a v oddíle ve Stromovce. Bohužel po roce 1948 přišla tak radikální změna a on o vše přišel, že ani moje maminka se již nemohla věnovat koním či zemědělství. Strýc Jan Klika choval koně i v socialismu a u něho jsem seděla poprvé na koni asi ve svých osmi letech.
Také dávná a slavná česká legenda o Horymírovi a Šemíkovi měla zásadní vliv na mé odborné vzdělání a pozdější zaměstnání. Díky ní byl v Neumětelích v roce 1975 založen jezdecký oddíl, který se velmi záhy přestěhoval do Bezdědic a tak jsem od svých dvanácti let navštěvovala místní jezdecký klub, který vedli Jitka a Jiří Kornalíkovi. Od té doby bylo vše podřízeno koním. I školy.
Vystudovala jsi Zemědělskou univerzitu v Praze na Suchdole.
Ano. Ze Střední zemědělské školy v Hořovicích, která byla zaměřena více ekonomicky, jsem jako jediná z ročníku dělala přijímačky na zootechnický obor Vysoké školy zemědělské v Praze (dnešní ČZU Praha) – samozřejmě kvůli koním. Ovšem „Chov koní“ jsme měli až ve třetím ročníku a to pouze 1x za 14 dní dvě hodiny. Byly výborné, přednášel nám doc.ing. Věříš, CSc. a občas doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc. či někdo z praxe.
Protože na vysoké škole nebyl jezdecký oddíl, usilovali jsme hned od počátku o jeho založení. Reakce školy tehdy nebyly pozitivní, a tak jsme si založili alespoň hipologický klub. V jeho rámci jsme si organizovali mnoho přednášek a výjezdů za koňmi. Až v posledním ročníku školy byla naše skupina nadšenců pro koně úspěšná a roku 1988 mohli přijít na Starý Suchdol první tři koně ze Školního statku na Lánech – mezi nimi i starokladrubská klisna Sempra. Během čtyř let se počet zvedl až na 12 koní. Přes různé peripetie se povedlo zrestaurovat část historicky velmi významného Brandejsova statku a koně tam jsou dodnes a slouží výuce a dalším jezdeckým aktivitám pod názvem Akademický jezdecký klub ČZU.
Na Suchdole vyučuješ. Jaké předměty?
Nikdy jsem neměla v plánu vyučovat na vysoké škole a přesto jsem tam hned po jejím absolvování zůstala – ovšem, jak jinak, právě kvůli vzniklému jezdeckém klubu. Ten měl na starosti Doc. Ing. Rudolf Zeipelt, CSc. Kvůli koním jsem se naučila i statistiku a šest let ji vyučovala, posléze dokonce i jako dvousemestrový předmět pro ekonomy!
Po roce 1989 se zlepšila situace v oblasti hipologického vzdělávání na Suchdole. Předmět chov koní mohl být rozšířen o vyšší počet výukových hodin a navíc přibyl i předmět jezdectví či jezdecké soutěže. Ještě v pozdější době vznikl dokonce celý bakalářský obor zaměřený na koně. To je oproti minulé době velký pokrok.
Na Provozně-ekonomické fakultě ČZU přednáším již od konce 90. let Marketing a management v chovu koní a jezdectví. Je to taková nadstavba k běžné výuce chovu koní. Chov je již dlouhá léta vesměs prodělečnou záležitostí. Majitelé stájí k tomu musí provozovat výuku jízdy na koních, ustájení cizích koní či tzv. agroturistiku. To jsou zdroje, které podpoří vlastní chov. Prodej koně je také umění a prodávající či kupující musí vědět, jak má takovou záležitost zrealizovat a jaké doklady k tomu musí mít. Dále se tam zabýváme propagací, reklamou a řadou dalších mnohdy opomíjených, ale důležitých součástí koňařského života. Ve výuce je hodně věcí z praxe a ráda jim umožňuji různé exkurze.
Na Agronomické fakultě ČZU se mohu věnovat předmětu magisterského studia „Chov koní v ČR a v zahraničí“. Se studenty tak můžeme alespoň prostřednictvím fotografií, filmů a vyprávění procestovat mnoho významných evropských chovů a realizujeme i exkurzi zpravidla na ranní práce do Španělské dvorní jezdecké školy do Vídně. V tomto předmětu mohu velmi dobře využít své mnohaleté zkušenosti z cestování po Evropě a významných chovatelských centrech a mezinárodních závodech.
A ještě mne těší další výuka i na jiných školách, kde se mohu věnovat nádhernému předmětu „Chov koní“ nebo „Jezdeckým soutěžím a dostihům“.
Jaký je Tvůj vztah ke kladrubským koním?
Určitě pozitivní a prošel si svým vývojem. Zrovna když jsem končila základní školu, podařilo se mi dostat se o prázdninách se zájezdem JZD „Horymír“ Neumětely na oslavy 400. výročí založení kladrubského hřebčína. To byl pro mne obrovský zážitek. Pak jsme se několikrát vydali s kamarády z bezdědického klubu na návštěvu Kladrub (a Evy Kozlové, která pochází z Berounska). Ve škole následovaly exkurze do Kladrub a později i v rámci výuky a práce účasti na zkouškách výkonnosti starokladrubských koní (i když to jsem častěji jezdila do Slatiňan).
Oponenta mé disertační práce dělal MVDr. Norbert Záliš a v roce1994 miprostřednictvím mého školitele nabídl práci v hřebčíně. Radostí jsem skákala metr dvacet, ale velmi záhy jsem z toho vystřízlivěla. Na vlastní kůži jsem zažila, jak složité období panovalo v Kladrubech v 90. letech.
Dostala ses občas alespoň na kozlík kladrubského spřežení?
Ano, když jsem nastoupila do Kladrub v roce 1994, mohla jsem se občas svézt s koňmi, kteří plnili své úkoly v zápřeži zpravidla mezi Kladruby a Selmicemi či Semínem. Pak jsem se shodou různých náhod dostala přes Švýcarsko do Německa na trénink k Michaelu Quinklerovi a mohla jsem si u něho udělat bronzový odznak v jízdě se spřežením. Celým kurzem jsem byla nesmírně nadšená, neboť výuka měla úžasný systém a logické návaznosti. Tak jsem se těšila, že až přijedu do Kladrub, budu moci nových zkušeností využít.
Místo toho jsem dostala neuvěřitelně vyčiněno, jak jsem si mohla dovolit udělat kurz v zahraničí…A tak nejenom z těchto důvodů jsem v roce 1996 přešla do hřebčína Equus Kinsky v Chlumci nad Cidlinou a strávila tam téměř čtyři roky. Byla to prima doba, Půlpánovi byli a jsou nesmírně pracovití a aktivní a to mi vyhovovalo. Mám ráda, když se něco děje, organizuje a práce někam pozitivně směřuje.
Věnovala ses také redakční práci?
Aniž bych opět tušila, kam mne vítr zavane, jsem jednou připsala pod článek Jirkovi Plačkovi do Jezdectví, jestliže hledají (poprvé v historii časopisu) redaktora, že bych jim v tomto směru mohla být nápomocná. A tak jsem tři a půl roku pracovala jako redaktorka tohoto časopisu. První článek jsem tam poslala již v roce1981 abyl o Hubertově jízdě v JK Horymír Neumětely J – takže tam již píši přes 30 let…
Byla jsi dlouho ředitelkou hřebčína v Kladrubech nad Labem. Jaké máš na toto období vzpomínky?
Bez pár týdnů jsem se mohla o kladrubský a slatiňanský hřebčín starat pět let. Přes všechny problémy a v závěru i zbytečné nepříjemnosti, musím říci, že to bylo krásné období. Oba hřebčíny mají své genie loci čili duchy míst, vyzařuje z nich ona dávná historie, důstojnost a velkorysost jejich císařských či šlechtických budovatelů.
Od roku 2003 jsem mohla spolupracovat s panem Ing. Milanem Vítkem. V té době se podařilo oba hřebčíny postupně více a více otevírat odborné i široké veřejnosti, starokladrubští koně se mohli opět vydávat na naše i zahraniční akce a byli nesmírně obdivováni. Měla jsem radost, že ony změny udělaly radost mnoha návštěvníkům, kteří se mnohdy se slzami v očích do hřebčínů navraceli. Byla to chvílemi velmi pozitivně emotivní doba. A musím říci, že až na drobné výjimky se mi se zaměstnanci, s různými firmami i s mnoha návštěvníky velmi dobře spolupracovalo.
Několikrát si doprovázela starokladrubské koně na Equitanu. Jaký úspěch zde toto plemeno mělo?
Dostat se na pozvání na Equitanu je obrovské terno. Kladrubský hřebčín se na Equitaně objevil poprvé již v závěru 80. let, pak několikrát v letech devadesátých, ale nikdy nevystupoval ve večerním programu HOP TOP SHOW.
V roce 2004 jsem se snažila vyvinout maximální úsilí o to, aby se tam starokladrubští koně mohli opět prezentovat. Nebylo to vůbec jednoduché, ale nakonec vše dobře dopadlo a v únoru roku 2005 se naši koně společně se starokladrubskými koňmi úspěšného švýcarského jezdce Daniela Würglera objevili ve večerním vystoupení. Úspěch to byl náramný (a čeští diváci byli hrdí na vystoupení českých koní!) a okamžitě přinesl i zájem ostatních vystavovatelů o účast našich koní. Tak se potom mohlo jet do Hamburku, Friedrichshafenu, Salzburgu, Vídně, Mannheimu a znovu na další Equitany…
Jak velké přípravy vyžaduje účast na takto velké celosvětové výstavě?
Je to hodně papírování, protože speciálně na Equitanu musíte vyplnit mnoho listů tlustého katalogu a neustále reagovat na dotazy organizátorů a potvrzovat jejich tiskopisy. Pak si musíte ujasnit, co budete na výstavě předvádět – co bude ve večerním programu, co v denních programech ve velké hale či v menších při prezentaci plemen. Dále je nutné sepsat, co vše se sebou musí vzít. Hoši sice mají výborně natrénováno „pakování“ na závody, ale ještě je potřeba brát zboží do stánku (někdy i jeho vybavení) a další spousty drobností. A nezapomenout přibalit českou vlajku! Vždy jsem byla velmi šťastná, když naše kočáry projížděly arénami výstavišť a za nimi vlála česká vlajka.
Za Českou republiku se totiž stále málo prezentujeme v zahraničí. Je to dáno také tím, že účast českých koní na výstavách mimo ČR není, až na drobné výjimky, téměř nikým podporovaná. Vždy mi přišlo, že do zahraničí jedeme v podstatě navzdory ministerstvu zemědělství či jiným důležitým institucím. Nikdy to tam nikoho nezajímalo. A podobná situace zůstává i nyní. Zajímalo by mne, kam by se například Národní hřebčín či chovatelské svazy měly obrátit o podporu účasti českých koní na zahraničních výstavách (1x se vyjelo do Mnichova z Czech Turismem). Je přece tolik akcí, výtvarných děl, umělců či jiných specialistů, kteří s podporou státu prezentují naši zemi v zahraničí (mnohdy nám to přijde až podivné) a na koně se zatím taková podpora nevztahuje. A přitom máme co ukazovat!
Následovalo vedení Slatiňanského hipologického muzea. Jak se ti líbilo tam?
Hipologické muzeum ve Slatiňanech je světovým unikátem. Navštívila jsem hodně podobných institucí, ale nikdo nemá tak velké a hodnotné sbírky. I v Německu nám ho závidí. Jenže jsem byla ve špatnou dobu na špatném místě. Po dvou měsících po mém nástupu do Slatiňan se změnilo vedení na pardubickém Národním památkovém ústavu a muzeum se mělo zmenšit a ustoupit rodině původních majitelů Auerspergů. Rezolutně jsem řekla, že já obrazy koní se stěn muzea sundávat nebudu a dostala jsem výpověď. Sice jsem se ještě mohla pro muzeum určitým způsobem angažovat, ale stejně je ho pouze polovina. Naštěstí nový pan kastelán ing. J. Bušta pochopil, jak jsou koně pro Slatiňany významní, takže ze sbírek nic neubývá, ale přesto je zámek rozdělen na dvě části – zámeckou a hipologickou. I ta „koňská“ půlka je však stále velmi zajímavá a můžete se na ní přijít podívat od dubna až do října.
V muzeu se mi rovněž líbilo a práce mne obohatila o větší kulturní a historický přehled v oblasti umění a hipologie. Ještě si tam šetřím drobnou práci v hipologické knihovněJ.
V tuto chvíli se do Kladrub vracíš. V jaké funkci?
Od února jsem se externě zapojila do činnosti ve prospěch kladrubského a slatiňanského hřebčína. Mám na starosti propagaci, zahraniční vztahy a měla bych připravit větší event. i menší publikaci o obou hřebčínech. To jsou práce, které mne těší a pro hřebčín by měly být přínosné.
Co děláš ještě dalšího?
Kromě výše uvedeného píši a vydávám různé publikace. Největší radost jsem měla z vydání prvního dílu Jiřího Hájka Kroniky kladrubské (letos v září vyjde druhý ze čtyř dílů). Pak jsem pro Střední školu jezdectví a dostihového sportu napsala dvě publikace Abeceda mladého jezdce (ta je spíše chovatelsky zaměřena) a Jezdecké soutěže s řadou aktuálních informací a vyobrazení. Právě nyní připravuji publikaci o panu profesoru Františku Bílkovi a v plánu mám mnoho dalších prací.
Tvé jméno se vyskytuje také ve funkci předsedkyně Svazu chovatelů koní Kinských.
Práce pro Svaz chovatelů koní Kinských mne velmi baví a jsem ráda, že už i s těmito koňmi se nám daří opět pronikat na zahraniční výstavy.
K dalším mým činnostem patří i práce pro ASCHK ČR. Tam si letos kladu za cíl účast českých chladnokrevných koní na velkolepé akci Titanen der Rennbahn v Brücku u Berlína. Nemálo práce mám i ve východočeském svazu ČJF.
Veškerá práce pro koně a pro jezdectví mne moc baví a držím se zásady, že dny složité či smutné, jsou vždy vystřídány dny radostnými a slunečnými. A těch je více, pokud si to alespoň myslíme.
Děkuji za rozhovor.
A. R., jaro 2012
Rozhovor pro Podbrdské noviny
Osobnosti Podbrdska – Lenka Gotthardová
Ing. Lenka Gotthardová, CSc. oplývá nejen neutuchajícím nadšením pro český chov koní a jezdectví, velikou pracovitostí, ale také skutečně širokým spektrem aktivit. Dříve ředitelka Národního hřebčína Kladruby (první žena v této funkci po 425 letech existence hřebčína), redaktorka časopisu Jezdectví, autorka a vydavatelka literatury o koních a ředitelka Hipologického muzea ve Slatiňanech přednáší v současnosti na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. To však ještě zdaleka není úplný výčet její veřejné činnosti.
Adresu vydavatelství máte v Hostomicích-Bezdědicích na Hořovicku. Řeknete mám, jaký vztah máte k našemu regionu?
Bez našeho podbrdského regionu bych se ke koním asi nedostala. Jednak zde nám z matčiny strany velmi hluboké kořeny, které dle genealogických linií, sahají až do 16. století. A také dávná a slavná česká legenda měla zásadní vliv na mé odborné vzdělání a pozdější zaměstnání, a to Pověst o Horymírovi a Šemíkovi. Díky ní byl v Neumětelích v roce 1975 založen jezdecký oddíl, který se velmi záhy přestěhoval do Bezdědic a tak jsem od svých dvanácti let navštěvovala místní jezdecký klub. Od té doby bylo vše podřízeno koním.
Kdy a jak se ve vás probouzela láska ke koním?
Dědeček Stanislav Cafourek z Hostomic pocházel ze statku, kde byli chováni vždy tři až čtyři koně, s nimiž se pracovalo na poli. Sama vím, jak měl koně rád a ještě mne v tom utvrdily staré fotografie, kde objímá jejich hlavy a z toho zobrazení je cítit silné pouto a velkou lásku ke koním. Navíc dědeček v Praze jezdíval na koních v Sokole a v oddíle ve Stromovce. Bohužel po roce 1948 přišla tak radikální změna a on o vše přišel, že ani moje maminka se již nemohla věnovat koním či zemědělství. Určitě ale přes ně jejich láska a vztah ke zvířatům přeskočil i ke mne. Proto jsem šla studovat Střední zemědělskou školu do Hořovic.
To mělo i další pokračování?
Hořovická škola byla zaměřena více ekonomicky a tak jsem po jejím absolvování jako jediná z ročníku dělala přijímačky na zootechnický obor Vysoké školy zemědělské v Praze (dnešní ČZU) – samozřejmě kvůli koním. I tam mne výuka o koních poněkud zklamala. Oficiálně jsme měli „Chov koní“ až ve třetím ročníku a to pouze 1x za 14 dní dvě hodiny přednášek. Byly výborné, přednášel nám doc.Věříš a občas doc. Dušek či někdo z praxe.
Protože na vysoké škole nebyl jezdecký oddíl, usilovali jsme hned od počátku o jeho založení. Reakce školy tehdy nebyly pozitivní, a tak jsme si založili alespoň hipologický klub. V jeho rámci jsme si organizovali mnoho přednášek a výjezdů za koňmi. Až v posledním ročníku školy byla naše skupina nadšenců pro koně úspěšná a roku 1988 mohli přijít na Starý Suchdol první tři koně. Během čtyř let se počet zvedl až na 12 koní. Přes různé peripetie se povedlo zrestaurovat část historicky velmi významného Brandejsova statku a koně tam jsou dodnes.
Máte nějakého nejoblíbenějšího koně?
Již v Bezdědicích jsem měla dvě velmi oblíbené klisny a to černou bělku Angelu a tmavou hnědku Gimáru. Trenéři a vedoucí jezdeckého klubu Jitka a Jiří Kornalíkovi vždy prosazovali zásadu, že bychom měli jezdit na různých koních a citově se nepoutat pouze k jednomu. Mělo to své výhody především v tom, že člověk byl zvyklý na různé způsoby jízdy jednotlivých koní a nedělalo mu problém si přesednout z jednoho koně na druhého. V Praze na Suchdole jsem měla v oblibě kladrubskou bělku Sempru, v Hřebčíně Equus Kinsky v Chlumci nad Cidlinou plavku Jesiku a později opět v Kladrubech bělku Enteresu.
Na stránkách internetu lze najít hodně názorů lidí, kteří si velmi váží toho, co jste pro Národní hřebčín v Kladrubech udělala. O koních léta píšete, neuvažujete o literárním zpracování situace v kladrubském a slatiňanském hřebčíně?
K danému tématu mám již mnoho poznámek a určitě to stojí za literární ztvárnění. Jenže stále je to vše tak živé, že se o tom člověku těžko píše. Dnes již chápu, proč se velká většina ředitelů z Kladrub odstěhovala. Já tam stále bydlím. Mám to místo nesmírně ráda, ale je pro mne velmi těžké slyšet od zaměstnanců, čím vším je hřebčínu, koním či jim samotným ubližováno.
Abych užitečně vyplnila tento „mezičas“, než bude lépe, pustila jsem se do přepisu
kroniky o Kladrubech nad Labem od pana Jiřího Hájka. Přibližně před třiceti lety sepsal úctyhodné dílo, čtyři kroniky, které mají dohromady téměř 1600 ručně psaných stran. Již to mám vše téměř přespané a chystám kroniku k vydání. Bude rovněž rozdělena do čtyř knih, ještě k ní sháním mapy, fotografie a povolení k reprodukci. Bude to úžasný náhled do historie jednoho z nejvýznamnějších světových hřebčínů od 15. století do současnosti.
Co na koních nejvíce obdivujete?
Na koních lze obdivovat jejich velkorysost, impozantnost a přímost. Pokud se chovají jiným způsobem, případně si osvojili nějaké zlozvyky, pak to ve velké většině případů pramení z jejich špatných zkušeností s člověkem. Většinou jsem se vyskytovala v místech, kde byly velké chovy koní, a ať to bylo v Kladrubech nebo v Chlumci nad Cidlinou, hříbata i dospělí koně chovali k lidem velkou důvěru. To si nesli s sebou jako významný vklad do života, a i proto byl o tyto koně značný zájem.
Co vše může návštěvníkům nabídnout Hipologické muzeum ve Slatiňanech?
Kdo se zajímá o koně, zřejmě již navštívil Hipologické muzeum ve Slatiňanech, které je evropským i světovým unikátem. Vzniklo přesně před 60 léty, tedy v době, kdy koním osud nebyl evidentně nakloněn. Jeho zakladatel prof. PhDr. MUDr. František Bílek, DrSc. do něj vložil úžasné odborné i umělecké exponáty, které pocházejí ze 120 českých hradů a zámků a také z kabinetů vědeckých ústavů a vysokých škol. A najednou v této době přijdou v rámci národního památkového ústavu lidé, kteří mají v tomto oboru jen pramalé znalosti a chtějí tento unikát výrazně omezit a slatiňanský zámek prezentovat jako rodové šlechtické sídlo. Takových universálních sídel máme v ČR dostatek. Ač se situace snad již zlepšila, stejně je osud muzea ve hvězdách.
O čem přednášíte studentům na Provozně ekonomické fakultě ČZU?
Na PEF přednáším již od konce 90. let Marketing a management v chovu koní a jezdectví. Je to taková nadstavba k běžné výuce chovu koní. Studenti by si již poradili s ošetřováním koní, jejich chovem a výcvikem, ale nad tím vším bohužel visí stále otázka, zda-li se podnik uživí. Chov je již dlouhá léta vesměs prodělečnou záležitostí. Majitelé stájí k tomu musí provozovat výuku jízdy na koních, ustájení cizích koní či tzv. agroturistiku. To jsou zdroje, které podpoří vlastní chov. Prodej koně je také umění a prodávající či kupující musí vědět, jak má takovou záležitost zrealizovat a jaké doklady k tomu musí mít. Ve výuce je hodně věcí z praxe. A ještě mne těší další výuka i na jiných školách, kde se mohu věnovat nádhernému předmětu „Chov koní“ nebo „Jezdeckých soutěžím a dostihům“. Ráda prezentuji český chov koní v zahraničí a občas přednáším o koních starokladrubských, Kinských či o našich koních všeobecně.
Chtěla byste něco našim čtenářům vzkázat?
Kůň bez jezdce je stále koněm, ale jezdec bez koně…? Chovejme se tak, aby zde s námi mohli žít nejen koně a ostatní zvířata, ale abychom mohli žít i my lidé mezi sebou v rozumné symbióze. Pohlédněme na svět z koňského hřbetu a získejme nadhled, rozvahu a vyrovnanost. A nebojme se pozdravit a usmát J.
Dr. Petříček, rok 2011